Vězení po vězení

Sarkozy se stal populárním hlavně díky dvěma tématům: bezpečnost a imigrace. Jako ministr vnitra v minulé vládě měl k těmto tématům jistě blízko. Podle Oliviera Bonneta, novináře deníku Libération, si jako ministr vnitra Sarkozy vytvořil pověst jakéhosi kovboje, který konečně nastolí řád a pořádek. To se projevovalo mimo jiné vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení při nepokojích v roce 2005, což se ve Francii nestalo od doby druhé světové války. A není to tím, že by ve Francii od druhé světové války byl klid. Letos si Francouzi připoměli 40.výročí nepokojů v květnu 1968, které byly mnihem závažnější než pálení aut v roce 2005. De Gaulle tehdy přesto k tak výjimečnému opatření nesáhl...

Navzdory tomu, co Sarkozy již jako ministr vnitra sliboval, za jeho vedení tohoto ministerstva kriminalita vzrostla. Tato čísla se ale na veřejnost dostala jen opatrně. Stejně tak se žádný novinář otevřeně nepostavil Sarkozyho tažení proti recidivistům, které obhajoval čísly, že 50% kriminálních činů je způsobeno 5% delikventů-recidivistů. Sarkozyho slova jako obvykle zní velice logicky: jestliže multirecidivisté budou dostávat těžké tresty, kriminalita se prudce sníží. Jak ale Sarkozy může vědět, kdo spáchal oněch 50% kriminálních činů, když 68% kriminálních činů zůstane nevyšetřených? Přesto, že tato čísla jsou známá, na Sarkozyho argumentaci neodpověděl ani Arlette Chabot ve vysílání pořadu Posuďte sami, ani novináři hlavní zpravodajské relace François Bachi, a Patrick Poivre d'Arvor, kteří s ním na toto téma diskutovali v přímém přenosu.

Sarkozy dobře využil pocitu obyvatel Francie, že bezpečnostní situace je kritická. Další naprosto iracionální kampaň tohoto roku se týká recidivistů sexuálních deliktů. Tato debata, která se nyní rozhořela i u nás, v souvislosti se zavražděním malého Jakuba, se týká toho, jak ochránit společnost proti recidivistům sexuálních deliktů. Ve Francii se tato debata rozpoutala v době, kdy byl souzen mnohonásobný vrah Michel Fourniret. Hrůza jeho činů dokonce znovu nastolila otázku trestu smrti: ten byl ve Francii zrušen v osmdesátých letech, ale nebyl aplikován od roku 1976: poslední oběť byla totiž nejspíš nevinná. Jednalo se o dvacetiletého Christiana Ranucciho, který byl odsouzen v pravděpodobně zmanipulovaném procesu za vraždu osmileté holčičky. O hrůze tohoto procesu i exekuce vyšlo ve Francii několik knih, při jejichž čtení běhá opravdu mráz po zádech. Doporučila bych je většině krvelačných Čechů, kteří volají po trestu smrti (pro nějž jsou dle dnešního vydání HN dvě třetiny populace).

Sarkozyho návrh, v dnešní době bráněn především poslancem UMP Cedricem Fenechem, chce vytvořit vezeňsko-léčebná centra, kam by byli delikventi umístěni po skončení trestu v případě, že by byli shledáni společensky nebezpeční. Tato centra či detenční ústavy by měla omezit recidivu. Tento návrh, který většině počestné populace přijde jako dobrý, má ale mnoho háčků:

1. takové opatření je cela v rozporu s principem justice: trest je jasně vyměřen a není možné ho prodloužit po jeho skončení. Jedná se o centra, která jsou v rozporu s lidskými právy.

Tento argument je možná pro většinu lidí nesnesitelný: sexuální delikvent často pozbývá pro většinu populace charakter člověka. Dobře. Ale proti centrům, proti nimž vystupují odborníci z řad psychologů, psychiatrů, policistů i soudců v poměrně velké jednotě, existují i další argumenty:

2. ve vězení léčba neexistuje: v některých věznicích pro sexuální delikventy je na 500 vězňů jeden psychiatr, takže jakákoli léčba není možná: na co ale léčit delikventy až PO vykonání trestu, když je efektivnější i ekonomičtější je léčit během něj?
3. navzdory iracionálnímu mínění veřejnosti je recidiva u sexuálních deliktů vůbec nejnižší u všech ostatních deliktů: pouze 1,5%. Jistě, i 1,5% je příliš. Ale ptejme se, jestli jsou skutečně sexuální delikventi tak nenapravitelní, jak se obecně míní.
4. v detenčním ústavu nebude delikvent věčně: každý rok bude přehodnocena jeho situace. Je celkem jasné, že někteří delikventi i po pobytu v detenčním ústavu opět zrecidivují
5. proti recidivě existují dostatečné páky v dnešním soudním systému bez detenčních center: jako je například doživotí a nemožnost zkrátit trest. Existuje povinná léčba (na kterou často chybí personál) a sledování delikventů pomocí speciálních náramků. Tyto nástroje ale nejsou dostatečně využívány.

Podtrženo, sečteno: detenční ústavy, které byly prosazeny a které jsou už nyní zřizovány, jsou opět chytákem na popularitu. Situaci neřeší, naopak, vytvářejí něco, co je v rozporu s principy justice. Peníze, které tyto ústavy budou stát, přitom vláda někde bude muset vzít. Ve věznicích se tedy na personálu bude dále šetřit, omezuje se počet ostatních státních zaměstnanců, tj. i těch, kteří by mohli pracovat v prevenci.

Dalším esem, které Sarkozy tahá v rámci represe z rukávu je informování o pobytu sexuálního delikventa (ale potažmo i psychiatrických pacientů). Ale o tom někdy příště.

Sarkozy a čeští novináři, aneb proč vznikl tento blog

Když byl před necelým rokem zvolen ve Francii Sarkozy prezidentem, čeští novináři plesali, že v socialistické Francii konečně nastane stejný kapitalismus jako řemen, který vládne u nás. Plesali též naši politici. Ponechme stranou, proč si tolik Čechů přeje, aby ten náš kapitalismus jinde měli také. Na tomhle blogu bych ráda byla co nejobjektivnější, vědoma si faktu, že být zcela objektivní, je nemožné. Budu se ale snažit dávat vedle sebe doložená fakta.

"Francie v roce jedna.", hlásaly nadšeně Lidovky. Francie potřebuje reformy jako sůl a jedna z "ojedinělých šancí" jak tyto reformy provést byl podle Lidovek právě Sarkozy. Pravda je, že drtivé vítězství se nekonalo a že Sarkozy měl ve vládě méně křesel, než Chirac, navzdory tomu, co uvedl tradičně a za všech okolností pravicový Ilja Kuneš chybně v časopise Týden (článek je na internetu bohužel nedostupný, ale najdete ho v časopise Týden analyzujícím francouzské volby).

Co všechno Sarkozy během voleb slíbil zrefomovat? "Budoucí francouzský prezident slibuje Francii změnu. Plánuje snížit daně o čtyři procenta a prodloužit 35hodinový pracovní týden, aby rozpohyboval trh práce. Hodlá snížit počty úředníků a dále privatizovat státní podniky. V bezpečnostní oblasti chce zpřísnit tresty pro mladistvé pachatele trestných činů. Navrhuje zavést výběrovou imigraci, kdy cizinec bude muset dokazovat, že je Francie hoden." uvádejí Lidovky v jednom ze svých článků.

Mimochodem, ještě, než se pustím dál, musím českého novináře opravit. Slovo "úředník" je chybně přeložený výraz "fonctionnaire". Nejsem puntičkář, ale špatný překlad jasně manipuluje s obsahem: co si pomyslí český čtenář, když chce někdo snížit počty úředníků? A nota bene ve Francii s její strašlivou byrokracií: asi spíš, že s tím je potřeba opravdu něco dělat. Problém je, že slovo "fonctionnaire" je spíše ekvivalent slova "státní zaměstnanec". Tedy učitel, vědec a další. A hned první rok Sarkozyho vládnutí ukázal, že půjde především o snížení počtu učitelů. Ve francouzských školách přitom počet žáků ve třídě překračuje třicítku a jazykové hodiny se nepůlí...zcela stranou ponechávám termín "Francie hoden". To snad ani nevyžaduje komentář...ale k problémům imigrace se ještě dostaneme.

Všechna volební témata se postupně stala tématy debat, které se rozhořely o celé Francii. "Nicolas Sarkozy srší energií. Svět uznale pokyvuje, Francie už méně." najdeme na Ekonom.Ihned.Cz těsně před Vánoci.

A skutečně. Francouzi nelibě přenesli přes srdce pompézní odjezd Sarkozyho na cestu jachtou hned po jeho zvolení prezidentem a ještě neliběji pak jeho zveřejňování osobního života. A že bylo co zveřejňovat. Během prvního roku prezidentování se Sarkozy stihl rozvést, téměř v přímém přenosu "sbalit" zpěvačku Carlu Bruni a o dva měsíce později ses ní oženit, přičemž jak Sarkozyho matka, tak samotná Carla Bruni o tom všem vydaly knihu. Francie se ocitla skutečně v roce jedna. Prezident tradičně spíše diskrétních Francouzů se rozhodl pro styl "ukázat, že na to mám", který je, s prominutím, tak trochu východoevropský. V satirickém pořadu guignoles jeho karikaturu vždy zdobí obrovské rolexky. "Celý svět se nám směje", zoufale prohlašují moji studenti, z nichž jeden je bývalý ředitel Schneider Electrics a kteří Sarkozyho volili.

Ale to všechno není zcela jistě tím, co způsobilo obrovský pád Sarkozyho popularity (viz Pád komety jménem Sarkozy), který přiznávají i Lidovky: rok "dva" zřejmě nebude takový, jaký ho očekávaly. Přitom už z předvolebních Sarkozyho činů jako ministra vnitra bylo jasné, kdo se dostává k moci.

Pád Sarkozyho popularity ale není zdaleka dán jen tím, jaký životní styl prezident předvádí na veřejnosti. Mnohem více jde o to, co zbylo z volebních slibů. O to, jak ve Francii přituhuje a jak se prosazují nesmyslné věci hraničící s porušováním lidských práv (jako například centra pro devianty, kde mají být avřeni poté, co dokončí svůj trest). Jde o věci, které nám připomenou bývalou éru komunismu: o prezidentovo zasahování do školních osnov, o snaze vytvořit "informátory", kteří by donášeli na sousedy.

A o tom bych chtěla psát tenhle blog: pro nefrankofonní milovníky Francie. Protože Francie je Francií také proto, jaká v ní vládne atmosféra, ale ta se začíná pomalu měnit. Protože v našich novinách není pro Francii dost prostoru. Protože naši novináři nejednou špatně překládají a jejich informace jsou zavádějící. Všechny informace na tomto blogu se budu snažit dokládat autentickými texty. Najdete je, když kliknete podtržená slova v textu.