sobota 18. října 2008

Úmorný říjen

Můj dnešní příspěvek nebude postavený na tom, co píšou noviny. Podělím se s Vámi o svojí vlastní zkušnost s daňovým systémem...a se sociálním systémem. Za absenci skutečných faktů se omlouvám a pokusím se s tím něco udělat v dalším článku...

Měsíc únor se v češtině jmenuje tak prý proto, že je to měsíc velmi úmorný, který vždy umořil mnoho lidí a úmrtnost v něm tedy velmi vzrostla. Měsíc říjen se naopak jmenuje říjen podle toho, že v něm vesele se na lesních paloucích dělají bez rozdílu všechna možná zvířat...prasárny. Můžeme tedy říct, že únor a říjen spolu velmi souvisí, co se týče zachování přírodní či demografické rovnováhy.

Nevím, co dělají v měsíci říjnu zvířátka či lidé ve Francii, jistě ale vím, co dělá daňový úřad. Posílá dopisy. Říjen je ve Francii měsíc dost úmorný, a jestliže se jim zde množí kamzíci, bude to dáno nejspíš tím, že zatím ještě nejsou podrobeni dani za spásání trávy. Myslím, že Francouzi se v této době moc nemnoží, ježto jsou si vědomi, že za všechno, co udělají, budou pak muset zaplatit....

První daň je daň za bydlení+za televizi. Daň za bydlení je za to, že člověk někde bydlí. Daň za televizi je za to, že se v tom bytě dívá na televizi. Další daň je za vlastnictví bytu. Protože tím, že jste vlastníkem bytu s barevnou televizí, na kterou se díváte (116 euro/rok...to je dražší než celoročně chodit dvakrát za měsíc do kina), platíte kromě daně za vlastnictví bytu také sociální daň. Bohužel, zrovna v úmorném říjnu praskly v našem domě, na nějž jsme zaplatili daň, stoupačky, takže přišel papír, tentokrát nikoli z daňového úřadu, s pořadavkem zaplatit novou stoupačku. France Telecom se rozhodl, že si rovnež rychle něco vezme, než ho finanční krize položí, a odečetl mi z konta 100 euro za to, že jsem jim prý nevrátila modem. Modem jsem vrátila v dubnu a mám na to papír, jehož kopii jsem poslala Telecomu asi čtyřikrát. Inu, říjen je úmorný.

Když to všechno zaplatíte, řeknete si, že ale přeci jen, stát je zase fajn pro ty, kteří opravdu nemají nic. To je konec konců princip státu: něco mu odevzdáte za to, že se o vás stará. Že vás chrání proti různým nepříjemným věcem. Proti vysokým nájmům tím, že staví sociální bydlení (proto přece platíte taxu z bydlení: aby lidé, kteří si nemohou pronajmout byt, mohli někde bydlet). Proti ztrátě zaměstnání tím, že platíte sociální daň, když pracujete, ze které je vám v případě ztráty zaměstnání placena nezaměstnanost. A tak dál. Cílem je mimo jiné také zachování sociálního smíru. Proto jsem také proti rovné dani: ti, kteří mají, potřebují menší procento svého platu pro základní potřeby, je tedy přirozené, že platí vyšší procento daní.

Tak začínám zjišťovat, jak to ve Francii, které se Češi smějí, že je socialistická a o které se čeští novináři domnívají, že ji Sarkozy spasí svým pragmatickým pravicovým přístupem, vlastně (nyní) chodí.

Především je pro mě zajímavé sejít se vlastně s ostatními nezaměstnanými, které potkávám během kolektivních stáží, které nám mají pomoci zorientovat v hledání práce. Nemám ráda český stereotyp, že nezaměstnaní jsou vlastně nemakačenkové, který člověk čas od času bohužel slyší. Ve Francii, která si i po roce vládnutí Sarkozyho uchovává svoji sociálně smírnou tvář, se s tímto stereotypem setkávám mnohem méně, respektive jsem se s ním nesetkala vůbec, ale nechci říct, že neexistuje.

Včera byla na stáži například sekretářka, která je bez práce po patnácti letech: její oddělení reorganizovali, a byla propuštěna. Dále bývalá šéfová malého podniku, který rovněž vyhlásil bankrot. Vedle ní sedí maličká, elegantní, štíhlá černovláska, která se záhy ukáže být řidičkou armádních kamiónů propuštěnou z armády při snižování stavů a která nemůže najít práci, protože nemá jakousi teoretickou zkoušku. Šéf stáže vysvětluje, že ona zkouška byla zavedena povinně před rokem pro všechny řidiče kamionů, dokonce i pro ty, kteří řídí už přes dvacet let. Problém? Zkouška stojí 1500 euro. Nesmělý, asi dvacetiletý mladík je absolventem tříletého inženýrského studia. Je specializovaný na kreslení, ale ve škole je neučili AutoCad. Což je software používaný téměř všemi podniky v Grenoblu, jak nás informuje šéf stáže. Kurz AutoCadu stojí 1500 eur. Všichni se smějí. 1500 je evidentně číslo dne. Oba dva uchazeči tedy potřebují zaměstnavatele, který je ochotný jim přispět na vzdělání...a to trvá.

Doma na mě čeká dopis. V blázinci všeho papírování jsem zapomněla pracovnímu úřadu sdělit, že stále ještě nemám práci. Nutno uznat, že informace o tom, že musím každý měsíc hlásit, v jaké jsem situaci, mi byla předána při prvním rozhovoru: s milionem dalších a miliony lejster na vyplnění. Není divu, že jsem na to zapomněla, nejsem zkušený nezaměstnaný. Ale dopis, který přišel, mi to naštěstí má za úkol připomenout: jsem bez práce poprvé v životě a teprve měsíc, je normální, že člověk něco zapomene. Jenom ouha: zcela náhodou (?) onen dopis přichází den po limitu, kdy jsem se musela nahlásit. Jsem tedy vyřazená ze seznamu uchazečů o práci a nedostanu tedy podporu. Okamžitě jdu tedy na pracovní úřad situaci vyjasnit. Tam mi úřednice velmi nepříjemně sdělí, že to musím udělat jedině po telefonu. Vezmu tedy telefon a zkouším volat. Operátor mi oznámí, že kapacity linky nestačí, a že není ani možné čekat na přepojení hovoru. Mám zavolat za několik dní, až bude linka opět v provozu.

Začíná mi být jasné, jak to Sarkozy dělá, že se mu nezaměstnanost občas dokonce snižuje, ale hlavně nijak neroste. Inu, to přece bylo uloženo ministerstvu práce za úkol, podle čísel týkajících se nezaměstnanosti bude hodnocen ministr práce, který v případě, že nezaměstnanost nesníží, bude vyhozen. Stát a jeho sociální systém je řízen stejně, jako podnik, kde si pan manažer vždy mne ruce nad tím, že výrobu zlevnil a počet zaměstnanců snížil. Problém je, když je takto řízen sociální sektor.

Patřím mezi lidi, kteří sice neskáčou radostí, když musí platit daně, ale též mezi lidi, kteří je platí rádi fungujícímu státu. Už čtyři roky jsem ráda, že je neplatím v České republice, kde mi smysl placení téměř úplně unikal. Měla jsem ráda Francii, která mimochodem neukrajuje z nejmenších platů 15% stejně jako z těch nejvyšších, ale pouze 5%. A to jsem platila poměrně hodně. Když ale vidím, jak se situace zde mění a vyvíjí, začínám být ráda, že jedeme pryč.

úterý 14. října 2008

Hortefeux a ministerstvo imigrace

Jedním z lákadel, které Sarkozy vymyslel na voliče, byla regulace imigrace do Francie. Přes kritiku, že tím hraje na strunu voličů extrémní pravice a nechvalně známého Le Pena, se Sarkozy začal ohánět heslem, že "Francie nemůže pojmout všechno neštěstí světa / La France ne peut pas accueillir tout le malheur du monde". Jak je toto často opakované heslo populistické je jasné: je velký rozdíl mezi tím pojmout všechno neštěstí světa, což je samozřejmě nemožné, a vyhostit imigranty, kteří ve Francii někdy již deset let nelegálně pracují. Axiom o nemožnosti spasit svět se zde tak stal záštitou pro zpřísnění imigrační politiky.

Dalším heslem imigrační politiky se stala tzv. "immigration choisie", tj. "vybraná" imigrace. Základem této koncepce je vytvoření kvót pro určité profese, které Francie potřebuje. Imigranti, kteří mají vzdělání v této profesi, by pak byli akceptováni. Svůdná myšlenka, která v sobě skrývá dvě velké otázky, pomineme-li otázku etickou. První problém je v tom, že mezi profesemi, které Francii chybí, jsou lékaři, sestřičky, informatici, inženýři a další. Výběrovou imigrací dává Francie jasný signál chudému zbytku světa, že má zájem pouze o jeho elity. Odčerpávat z chudých zemí vzdělané lidi je samozřejmě velmi krátkozraké. Budeme brát lékaře s Afriky a zároveň sponzorovat Lékaře bez hranic? Tato logika je naprosto zvrácená. Bojovat proti ekonomické migraci je přece nutné především tím, že k ní omezíme důvod, tj. pokusíme se o zlepšení situace v místech, odkud imigrace pochází. Kvóty jsou zcela proti tomuto duchu a problém tak naopak zvětšují, než aby byly řešením.

Druhý problém vybrané imigrace je v tom, že pracovní trh se vyvíjí a mění a mnoho profesí, které dnes chybí, nemusí chybět za pár let, nebo nemusí vůbec existovat. Kvóty reagují pomalu a nepružně a jako takové jsou tedy neefektivní.

O zpřísnění imigrace se má postarat Sarkozym vytvořené ministerstvo imigrace v čele s Brucem Hortefeux. Hned na začátku své vlády Sarkozy vzbudil rozruch tím, že se rozhodl "známkovat" ministry dle výsledků jejich práce a neefektivní ministry odvolat. Opět jeden z Sarkozyho populistických tahů: myšlenka se zdá dobrá, zvláště českému čtenáři zvyklému na naprostou nekontrolovatelnost práce ministrů. Je ale třeba si uvědomit, že pro hodnocení, které může skončit až odvoláním, je třeba mít pevná kritéria: a ta byla vytvořena. A jedním z kritérií hodnocení ministerstva imigrace se stal například počet vyhoštěných nelegálních přistěhovalců. A protože Hortefeux je snaživý, čísla a normy se musí plnit i za cenu, že jsou vyhošťováni lidé, kteří ve Francii dlouhodobě pracují. Obstarat si falešné pracovní povolení totiž není nepřekonatelný problém a práce je zvláště v manuálních oborech jako je úklid nebo mytí nádobí mnoho, ale Francouzi ji zároveň nechtějí dělat. A protože tato místa jsou obsazena nelegálními přistěhovalci, kteří v situaci, ve které jsou, často pracují za nepřijatelných podmínek, Francii v této oblasti zaměstnanci nechybí. Procedura, kdy by nelegální imigrant prokázal, že dlouho pracuje na zmíněném místě, je dlouhá, ale hlavně nebezpečná, především v čase vyhošťovacích kvót. Pokud totiž nebyl dostatečný počet imigrantů vyhoštěn, může se stát, že bude vyhoštěn i žadatel o udělení povolení k pobytu s certifikátem, že má práci: skulinka v papírech se vždycky najde. A tak nastává začarovaný kruh: imigranti raději žijí v ilegalitě a ministerstvo po nich pátrá, což zase zpětně posiluje strach o žádat o legální pobyt.

Dalším ze silných témat okolo imigrace bylo zpřísnění kritérií pro rodiny těch, kteří dostali povolení k pobytu, ať již z politických, nebo z pracovních důvodů. Jednak bylo stanoveno, že rodina musí zvládat komunikaci ve francouzštině. Opět jakoby racionální argument, který absolutně postrádá smysl, jestliže si uvědomíte, jak těžké je v chudých oblastech se naučit cizímu jazyku, když denně bojujete s mnohem základnějšími starostmi. Požadavek jasně favorizuje mladé a poměrně majetné rodiny, které si mohou dovolit luxus se naučit cizí jazyk v zemi jejich původu. Ani v bývalých francouzských koloniích není francouzština běžným komunikačním jazykem všech vrstev.

Ještě větším problémem se ale ukázal požadavek na test DNA (hrazený žadatelem!), který měl povinně doložit, že členové rodiny jsou skutečně pokrevními členy. Tento požadavek byl zdůvodňován především tím, že například v Anglii existuje též. Kromě preference movitých žadatelů, který si test můžou dovolit, naráží tento požadavek na velký problém redukce rodičovství pouze na kód DNA. Dítě, které nebiologičtí rodiče vychovávají po několil let (například dítě zemřelé sestry, což jistě není v chudých oblastech nijak neobvyklé), nemá tak nárok se se svými "adoptivními" rodiči přistěhovat.

Francií otřásají příběhy lidí, kteří jsou touto imigrační politikou zasaženi. Rodiny jsou rozdělovány a posílány po částech do zemí původu. Zasáhl mě příběh čínské rodiny, kde byla poslána do Číny nejdříve matka a teprve po několika měsících zbytek rodiny, který byl během této doby bez možnosti s ženou komunikovat a nevědel, kde se nalézá, protože byli všichni ve Francii již po mnoho let. Dětem této rodiny bylo okolo tří let. Tento týden se před centrem v Mans, kde jsou shromařďováni "imigranti určení k vyhoštění" upálila šedesátiletá žena před očima novinářů, které svolala, aby je upozornila na neoprávněnost vyhoštění jejího druha a na nesmyslnost kvót. Letos v létě byl v Marseille nalezen tříletý chlapeček, který unikl pozornosti své chůvy, která byla tzv. "bez papírů". Matka dítěte byla v té době v zahraničí, a proto trvalo několik dní, než se k dítěti mohla přihlásit. Vystrašená chůva se neodvážila jít na policii ve strachu, že se tam bude muset legitimovat. Podobných dramat se dá najít mnoho a lze si je vyslechnout, pokud zavítáte do asociací pro sociálně slabé, kde často narazíte na lidi "bez papírů".

Řešení situace samozřejmě není jednoduché. Soubor Sarkozyho opatření je ale nejen neefektivní, ale především opět šit na míru neracionálnímu uvažování pravicového voliče, nikoli reálné situaci.

pátek 13. června 2008

Vězení po vězení

Sarkozy se stal populárním hlavně díky dvěma tématům: bezpečnost a imigrace. Jako ministr vnitra v minulé vládě měl k těmto tématům jistě blízko. Podle Oliviera Bonneta, novináře deníku Libération, si jako ministr vnitra Sarkozy vytvořil pověst jakéhosi kovboje, který konečně nastolí řád a pořádek. To se projevovalo mimo jiné vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení při nepokojích v roce 2005, což se ve Francii nestalo od doby druhé světové války. A není to tím, že by ve Francii od druhé světové války byl klid. Letos si Francouzi připoměli 40.výročí nepokojů v květnu 1968, které byly mnihem závažnější než pálení aut v roce 2005. De Gaulle tehdy přesto k tak výjimečnému opatření nesáhl...

Navzdory tomu, co Sarkozy již jako ministr vnitra sliboval, za jeho vedení tohoto ministerstva kriminalita vzrostla. Tato čísla se ale na veřejnost dostala jen opatrně. Stejně tak se žádný novinář otevřeně nepostavil Sarkozyho tažení proti recidivistům, které obhajoval čísly, že 50% kriminálních činů je způsobeno 5% delikventů-recidivistů. Sarkozyho slova jako obvykle zní velice logicky: jestliže multirecidivisté budou dostávat těžké tresty, kriminalita se prudce sníží. Jak ale Sarkozy může vědět, kdo spáchal oněch 50% kriminálních činů, když 68% kriminálních činů zůstane nevyšetřených? Přesto, že tato čísla jsou známá, na Sarkozyho argumentaci neodpověděl ani Arlette Chabot ve vysílání pořadu Posuďte sami, ani novináři hlavní zpravodajské relace François Bachi, a Patrick Poivre d'Arvor, kteří s ním na toto téma diskutovali v přímém přenosu.

Sarkozy dobře využil pocitu obyvatel Francie, že bezpečnostní situace je kritická. Další naprosto iracionální kampaň tohoto roku se týká recidivistů sexuálních deliktů. Tato debata, která se nyní rozhořela i u nás, v souvislosti se zavražděním malého Jakuba, se týká toho, jak ochránit společnost proti recidivistům sexuálních deliktů. Ve Francii se tato debata rozpoutala v době, kdy byl souzen mnohonásobný vrah Michel Fourniret. Hrůza jeho činů dokonce znovu nastolila otázku trestu smrti: ten byl ve Francii zrušen v osmdesátých letech, ale nebyl aplikován od roku 1976: poslední oběť byla totiž nejspíš nevinná. Jednalo se o dvacetiletého Christiana Ranucciho, který byl odsouzen v pravděpodobně zmanipulovaném procesu za vraždu osmileté holčičky. O hrůze tohoto procesu i exekuce vyšlo ve Francii několik knih, při jejichž čtení běhá opravdu mráz po zádech. Doporučila bych je většině krvelačných Čechů, kteří volají po trestu smrti (pro nějž jsou dle dnešního vydání HN dvě třetiny populace).

Sarkozyho návrh, v dnešní době bráněn především poslancem UMP Cedricem Fenechem, chce vytvořit vezeňsko-léčebná centra, kam by byli delikventi umístěni po skončení trestu v případě, že by byli shledáni společensky nebezpeční. Tato centra či detenční ústavy by měla omezit recidivu. Tento návrh, který většině počestné populace přijde jako dobrý, má ale mnoho háčků:

1. takové opatření je cela v rozporu s principem justice: trest je jasně vyměřen a není možné ho prodloužit po jeho skončení. Jedná se o centra, která jsou v rozporu s lidskými právy.

Tento argument je možná pro většinu lidí nesnesitelný: sexuální delikvent často pozbývá pro většinu populace charakter člověka. Dobře. Ale proti centrům, proti nimž vystupují odborníci z řad psychologů, psychiatrů, policistů i soudců v poměrně velké jednotě, existují i další argumenty:

2. ve vězení léčba neexistuje: v některých věznicích pro sexuální delikventy je na 500 vězňů jeden psychiatr, takže jakákoli léčba není možná: na co ale léčit delikventy až PO vykonání trestu, když je efektivnější i ekonomičtější je léčit během něj?
3. navzdory iracionálnímu mínění veřejnosti je recidiva u sexuálních deliktů vůbec nejnižší u všech ostatních deliktů: pouze 1,5%. Jistě, i 1,5% je příliš. Ale ptejme se, jestli jsou skutečně sexuální delikventi tak nenapravitelní, jak se obecně míní.
4. v detenčním ústavu nebude delikvent věčně: každý rok bude přehodnocena jeho situace. Je celkem jasné, že někteří delikventi i po pobytu v detenčním ústavu opět zrecidivují
5. proti recidivě existují dostatečné páky v dnešním soudním systému bez detenčních center: jako je například doživotí a nemožnost zkrátit trest. Existuje povinná léčba (na kterou často chybí personál) a sledování delikventů pomocí speciálních náramků. Tyto nástroje ale nejsou dostatečně využívány.

Podtrženo, sečteno: detenční ústavy, které byly prosazeny a které jsou už nyní zřizovány, jsou opět chytákem na popularitu. Situaci neřeší, naopak, vytvářejí něco, co je v rozporu s principy justice. Peníze, které tyto ústavy budou stát, přitom vláda někde bude muset vzít. Ve věznicích se tedy na personálu bude dále šetřit, omezuje se počet ostatních státních zaměstnanců, tj. i těch, kteří by mohli pracovat v prevenci.

Dalším esem, které Sarkozy tahá v rámci represe z rukávu je informování o pobytu sexuálního delikventa (ale potažmo i psychiatrických pacientů). Ale o tom někdy příště.

úterý 10. června 2008

Sarkozy a čeští novináři, aneb proč vznikl tento blog

Když byl před necelým rokem zvolen ve Francii Sarkozy prezidentem, čeští novináři plesali, že v socialistické Francii konečně nastane stejný kapitalismus jako řemen, který vládne u nás. Plesali též naši politici. Ponechme stranou, proč si tolik Čechů přeje, aby ten náš kapitalismus jinde měli také. Na tomhle blogu bych ráda byla co nejobjektivnější, vědoma si faktu, že být zcela objektivní, je nemožné. Budu se ale snažit dávat vedle sebe doložená fakta.

"Francie v roce jedna.", hlásaly nadšeně Lidovky. Francie potřebuje reformy jako sůl a jedna z "ojedinělých šancí" jak tyto reformy provést byl podle Lidovek právě Sarkozy. Pravda je, že drtivé vítězství se nekonalo a že Sarkozy měl ve vládě méně křesel, než Chirac, navzdory tomu, co uvedl tradičně a za všech okolností pravicový Ilja Kuneš chybně v časopise Týden (článek je na internetu bohužel nedostupný, ale najdete ho v časopise Týden analyzujícím francouzské volby).

Co všechno Sarkozy během voleb slíbil zrefomovat? "Budoucí francouzský prezident slibuje Francii změnu. Plánuje snížit daně o čtyři procenta a prodloužit 35hodinový pracovní týden, aby rozpohyboval trh práce. Hodlá snížit počty úředníků a dále privatizovat státní podniky. V bezpečnostní oblasti chce zpřísnit tresty pro mladistvé pachatele trestných činů. Navrhuje zavést výběrovou imigraci, kdy cizinec bude muset dokazovat, že je Francie hoden." uvádejí Lidovky v jednom ze svých článků.

Mimochodem, ještě, než se pustím dál, musím českého novináře opravit. Slovo "úředník" je chybně přeložený výraz "fonctionnaire". Nejsem puntičkář, ale špatný překlad jasně manipuluje s obsahem: co si pomyslí český čtenář, když chce někdo snížit počty úředníků? A nota bene ve Francii s její strašlivou byrokracií: asi spíš, že s tím je potřeba opravdu něco dělat. Problém je, že slovo "fonctionnaire" je spíše ekvivalent slova "státní zaměstnanec". Tedy učitel, vědec a další. A hned první rok Sarkozyho vládnutí ukázal, že půjde především o snížení počtu učitelů. Ve francouzských školách přitom počet žáků ve třídě překračuje třicítku a jazykové hodiny se nepůlí...zcela stranou ponechávám termín "Francie hoden". To snad ani nevyžaduje komentář...ale k problémům imigrace se ještě dostaneme.

Všechna volební témata se postupně stala tématy debat, které se rozhořely o celé Francii. "Nicolas Sarkozy srší energií. Svět uznale pokyvuje, Francie už méně." najdeme na Ekonom.Ihned.Cz těsně před Vánoci.

A skutečně. Francouzi nelibě přenesli přes srdce pompézní odjezd Sarkozyho na cestu jachtou hned po jeho zvolení prezidentem a ještě neliběji pak jeho zveřejňování osobního života. A že bylo co zveřejňovat. Během prvního roku prezidentování se Sarkozy stihl rozvést, téměř v přímém přenosu "sbalit" zpěvačku Carlu Bruni a o dva měsíce později ses ní oženit, přičemž jak Sarkozyho matka, tak samotná Carla Bruni o tom všem vydaly knihu. Francie se ocitla skutečně v roce jedna. Prezident tradičně spíše diskrétních Francouzů se rozhodl pro styl "ukázat, že na to mám", který je, s prominutím, tak trochu východoevropský. V satirickém pořadu guignoles jeho karikaturu vždy zdobí obrovské rolexky. "Celý svět se nám směje", zoufale prohlašují moji studenti, z nichž jeden je bývalý ředitel Schneider Electrics a kteří Sarkozyho volili.

Ale to všechno není zcela jistě tím, co způsobilo obrovský pád Sarkozyho popularity (viz Pád komety jménem Sarkozy), který přiznávají i Lidovky: rok "dva" zřejmě nebude takový, jaký ho očekávaly. Přitom už z předvolebních Sarkozyho činů jako ministra vnitra bylo jasné, kdo se dostává k moci.

Pád Sarkozyho popularity ale není zdaleka dán jen tím, jaký životní styl prezident předvádí na veřejnosti. Mnohem více jde o to, co zbylo z volebních slibů. O to, jak ve Francii přituhuje a jak se prosazují nesmyslné věci hraničící s porušováním lidských práv (jako například centra pro devianty, kde mají být avřeni poté, co dokončí svůj trest). Jde o věci, které nám připomenou bývalou éru komunismu: o prezidentovo zasahování do školních osnov, o snaze vytvořit "informátory", kteří by donášeli na sousedy.

A o tom bych chtěla psát tenhle blog: pro nefrankofonní milovníky Francie. Protože Francie je Francií také proto, jaká v ní vládne atmosféra, ale ta se začíná pomalu měnit. Protože v našich novinách není pro Francii dost prostoru. Protože naši novináři nejednou špatně překládají a jejich informace jsou zavádějící. Všechny informace na tomto blogu se budu snažit dokládat autentickými texty. Najdete je, když kliknete podtržená slova v textu.