Vězení po vězení

Sarkozy se stal populárním hlavně díky dvěma tématům: bezpečnost a imigrace. Jako ministr vnitra v minulé vládě měl k těmto tématům jistě blízko. Podle Oliviera Bonneta, novináře deníku Libération, si jako ministr vnitra Sarkozy vytvořil pověst jakéhosi kovboje, který konečně nastolí řád a pořádek. To se projevovalo mimo jiné vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení při nepokojích v roce 2005, což se ve Francii nestalo od doby druhé světové války. A není to tím, že by ve Francii od druhé světové války byl klid. Letos si Francouzi připoměli 40.výročí nepokojů v květnu 1968, které byly mnihem závažnější než pálení aut v roce 2005. De Gaulle tehdy přesto k tak výjimečnému opatření nesáhl...

Navzdory tomu, co Sarkozy již jako ministr vnitra sliboval, za jeho vedení tohoto ministerstva kriminalita vzrostla. Tato čísla se ale na veřejnost dostala jen opatrně. Stejně tak se žádný novinář otevřeně nepostavil Sarkozyho tažení proti recidivistům, které obhajoval čísly, že 50% kriminálních činů je způsobeno 5% delikventů-recidivistů. Sarkozyho slova jako obvykle zní velice logicky: jestliže multirecidivisté budou dostávat těžké tresty, kriminalita se prudce sníží. Jak ale Sarkozy může vědět, kdo spáchal oněch 50% kriminálních činů, když 68% kriminálních činů zůstane nevyšetřených? Přesto, že tato čísla jsou známá, na Sarkozyho argumentaci neodpověděl ani Arlette Chabot ve vysílání pořadu Posuďte sami, ani novináři hlavní zpravodajské relace François Bachi, a Patrick Poivre d'Arvor, kteří s ním na toto téma diskutovali v přímém přenosu.

Sarkozy dobře využil pocitu obyvatel Francie, že bezpečnostní situace je kritická. Další naprosto iracionální kampaň tohoto roku se týká recidivistů sexuálních deliktů. Tato debata, která se nyní rozhořela i u nás, v souvislosti se zavražděním malého Jakuba, se týká toho, jak ochránit společnost proti recidivistům sexuálních deliktů. Ve Francii se tato debata rozpoutala v době, kdy byl souzen mnohonásobný vrah Michel Fourniret. Hrůza jeho činů dokonce znovu nastolila otázku trestu smrti: ten byl ve Francii zrušen v osmdesátých letech, ale nebyl aplikován od roku 1976: poslední oběť byla totiž nejspíš nevinná. Jednalo se o dvacetiletého Christiana Ranucciho, který byl odsouzen v pravděpodobně zmanipulovaném procesu za vraždu osmileté holčičky. O hrůze tohoto procesu i exekuce vyšlo ve Francii několik knih, při jejichž čtení běhá opravdu mráz po zádech. Doporučila bych je většině krvelačných Čechů, kteří volají po trestu smrti (pro nějž jsou dle dnešního vydání HN dvě třetiny populace).

Sarkozyho návrh, v dnešní době bráněn především poslancem UMP Cedricem Fenechem, chce vytvořit vezeňsko-léčebná centra, kam by byli delikventi umístěni po skončení trestu v případě, že by byli shledáni společensky nebezpeční. Tato centra či detenční ústavy by měla omezit recidivu. Tento návrh, který většině počestné populace přijde jako dobrý, má ale mnoho háčků:

1. takové opatření je cela v rozporu s principem justice: trest je jasně vyměřen a není možné ho prodloužit po jeho skončení. Jedná se o centra, která jsou v rozporu s lidskými právy.

Tento argument je možná pro většinu lidí nesnesitelný: sexuální delikvent často pozbývá pro většinu populace charakter člověka. Dobře. Ale proti centrům, proti nimž vystupují odborníci z řad psychologů, psychiatrů, policistů i soudců v poměrně velké jednotě, existují i další argumenty:

2. ve vězení léčba neexistuje: v některých věznicích pro sexuální delikventy je na 500 vězňů jeden psychiatr, takže jakákoli léčba není možná: na co ale léčit delikventy až PO vykonání trestu, když je efektivnější i ekonomičtější je léčit během něj?
3. navzdory iracionálnímu mínění veřejnosti je recidiva u sexuálních deliktů vůbec nejnižší u všech ostatních deliktů: pouze 1,5%. Jistě, i 1,5% je příliš. Ale ptejme se, jestli jsou skutečně sexuální delikventi tak nenapravitelní, jak se obecně míní.
4. v detenčním ústavu nebude delikvent věčně: každý rok bude přehodnocena jeho situace. Je celkem jasné, že někteří delikventi i po pobytu v detenčním ústavu opět zrecidivují
5. proti recidivě existují dostatečné páky v dnešním soudním systému bez detenčních center: jako je například doživotí a nemožnost zkrátit trest. Existuje povinná léčba (na kterou často chybí personál) a sledování delikventů pomocí speciálních náramků. Tyto nástroje ale nejsou dostatečně využívány.

Podtrženo, sečteno: detenční ústavy, které byly prosazeny a které jsou už nyní zřizovány, jsou opět chytákem na popularitu. Situaci neřeší, naopak, vytvářejí něco, co je v rozporu s principy justice. Peníze, které tyto ústavy budou stát, přitom vláda někde bude muset vzít. Ve věznicích se tedy na personálu bude dále šetřit, omezuje se počet ostatních státních zaměstnanců, tj. i těch, kteří by mohli pracovat v prevenci.

Dalším esem, které Sarkozy tahá v rámci represe z rukávu je informování o pobytu sexuálního delikventa (ale potažmo i psychiatrických pacientů). Ale o tom někdy příště.