Úmorný říjen

Můj dnešní příspěvek nebude postavený na tom, co píšou noviny. Podělím se s Vámi o svojí vlastní zkušnost s daňovým systémem...a se sociálním systémem. Za absenci skutečných faktů se omlouvám a pokusím se s tím něco udělat v dalším článku...

Měsíc únor se v češtině jmenuje tak prý proto, že je to měsíc velmi úmorný, který vždy umořil mnoho lidí a úmrtnost v něm tedy velmi vzrostla. Měsíc říjen se naopak jmenuje říjen podle toho, že v něm vesele se na lesních paloucích dělají bez rozdílu všechna možná zvířat...prasárny. Můžeme tedy říct, že únor a říjen spolu velmi souvisí, co se týče zachování přírodní či demografické rovnováhy.

Nevím, co dělají v měsíci říjnu zvířátka či lidé ve Francii, jistě ale vím, co dělá daňový úřad. Posílá dopisy. Říjen je ve Francii měsíc dost úmorný, a jestliže se jim zde množí kamzíci, bude to dáno nejspíš tím, že zatím ještě nejsou podrobeni dani za spásání trávy. Myslím, že Francouzi se v této době moc nemnoží, ježto jsou si vědomi, že za všechno, co udělají, budou pak muset zaplatit....

První daň je daň za bydlení+za televizi. Daň za bydlení je za to, že člověk někde bydlí. Daň za televizi je za to, že se v tom bytě dívá na televizi. Další daň je za vlastnictví bytu. Protože tím, že jste vlastníkem bytu s barevnou televizí, na kterou se díváte (116 euro/rok...to je dražší než celoročně chodit dvakrát za měsíc do kina), platíte kromě daně za vlastnictví bytu také sociální daň. Bohužel, zrovna v úmorném říjnu praskly v našem domě, na nějž jsme zaplatili daň, stoupačky, takže přišel papír, tentokrát nikoli z daňového úřadu, s pořadavkem zaplatit novou stoupačku. France Telecom se rozhodl, že si rovnež rychle něco vezme, než ho finanční krize položí, a odečetl mi z konta 100 euro za to, že jsem jim prý nevrátila modem. Modem jsem vrátila v dubnu a mám na to papír, jehož kopii jsem poslala Telecomu asi čtyřikrát. Inu, říjen je úmorný.

Když to všechno zaplatíte, řeknete si, že ale přeci jen, stát je zase fajn pro ty, kteří opravdu nemají nic. To je konec konců princip státu: něco mu odevzdáte za to, že se o vás stará. Že vás chrání proti různým nepříjemným věcem. Proti vysokým nájmům tím, že staví sociální bydlení (proto přece platíte taxu z bydlení: aby lidé, kteří si nemohou pronajmout byt, mohli někde bydlet). Proti ztrátě zaměstnání tím, že platíte sociální daň, když pracujete, ze které je vám v případě ztráty zaměstnání placena nezaměstnanost. A tak dál. Cílem je mimo jiné také zachování sociálního smíru. Proto jsem také proti rovné dani: ti, kteří mají, potřebují menší procento svého platu pro základní potřeby, je tedy přirozené, že platí vyšší procento daní.

Tak začínám zjišťovat, jak to ve Francii, které se Češi smějí, že je socialistická a o které se čeští novináři domnívají, že ji Sarkozy spasí svým pragmatickým pravicovým přístupem, vlastně (nyní) chodí.

Především je pro mě zajímavé sejít se vlastně s ostatními nezaměstnanými, které potkávám během kolektivních stáží, které nám mají pomoci zorientovat v hledání práce. Nemám ráda český stereotyp, že nezaměstnaní jsou vlastně nemakačenkové, který člověk čas od času bohužel slyší. Ve Francii, která si i po roce vládnutí Sarkozyho uchovává svoji sociálně smírnou tvář, se s tímto stereotypem setkávám mnohem méně, respektive jsem se s ním nesetkala vůbec, ale nechci říct, že neexistuje.

Včera byla na stáži například sekretářka, která je bez práce po patnácti letech: její oddělení reorganizovali, a byla propuštěna. Dále bývalá šéfová malého podniku, který rovněž vyhlásil bankrot. Vedle ní sedí maličká, elegantní, štíhlá černovláska, která se záhy ukáže být řidičkou armádních kamiónů propuštěnou z armády při snižování stavů a která nemůže najít práci, protože nemá jakousi teoretickou zkoušku. Šéf stáže vysvětluje, že ona zkouška byla zavedena povinně před rokem pro všechny řidiče kamionů, dokonce i pro ty, kteří řídí už přes dvacet let. Problém? Zkouška stojí 1500 euro. Nesmělý, asi dvacetiletý mladík je absolventem tříletého inženýrského studia. Je specializovaný na kreslení, ale ve škole je neučili AutoCad. Což je software používaný téměř všemi podniky v Grenoblu, jak nás informuje šéf stáže. Kurz AutoCadu stojí 1500 eur. Všichni se smějí. 1500 je evidentně číslo dne. Oba dva uchazeči tedy potřebují zaměstnavatele, který je ochotný jim přispět na vzdělání...a to trvá.

Doma na mě čeká dopis. V blázinci všeho papírování jsem zapomněla pracovnímu úřadu sdělit, že stále ještě nemám práci. Nutno uznat, že informace o tom, že musím každý měsíc hlásit, v jaké jsem situaci, mi byla předána při prvním rozhovoru: s milionem dalších a miliony lejster na vyplnění. Není divu, že jsem na to zapomněla, nejsem zkušený nezaměstnaný. Ale dopis, který přišel, mi to naštěstí má za úkol připomenout: jsem bez práce poprvé v životě a teprve měsíc, je normální, že člověk něco zapomene. Jenom ouha: zcela náhodou (?) onen dopis přichází den po limitu, kdy jsem se musela nahlásit. Jsem tedy vyřazená ze seznamu uchazečů o práci a nedostanu tedy podporu. Okamžitě jdu tedy na pracovní úřad situaci vyjasnit. Tam mi úřednice velmi nepříjemně sdělí, že to musím udělat jedině po telefonu. Vezmu tedy telefon a zkouším volat. Operátor mi oznámí, že kapacity linky nestačí, a že není ani možné čekat na přepojení hovoru. Mám zavolat za několik dní, až bude linka opět v provozu.

Začíná mi být jasné, jak to Sarkozy dělá, že se mu nezaměstnanost občas dokonce snižuje, ale hlavně nijak neroste. Inu, to přece bylo uloženo ministerstvu práce za úkol, podle čísel týkajících se nezaměstnanosti bude hodnocen ministr práce, který v případě, že nezaměstnanost nesníží, bude vyhozen. Stát a jeho sociální systém je řízen stejně, jako podnik, kde si pan manažer vždy mne ruce nad tím, že výrobu zlevnil a počet zaměstnanců snížil. Problém je, když je takto řízen sociální sektor.

Patřím mezi lidi, kteří sice neskáčou radostí, když musí platit daně, ale též mezi lidi, kteří je platí rádi fungujícímu státu. Už čtyři roky jsem ráda, že je neplatím v České republice, kde mi smysl placení téměř úplně unikal. Měla jsem ráda Francii, která mimochodem neukrajuje z nejmenších platů 15% stejně jako z těch nejvyšších, ale pouze 5%. A to jsem platila poměrně hodně. Když ale vidím, jak se situace zde mění a vyvíjí, začínám být ráda, že jedeme pryč.